Církevní školy - most mezi církví a společností

Vydáno: 11 minut čtení

Nestane se každé ráno, aby člověk mohl přijít do Arcibiskupského paláce v Praze k setkání s velice významnou osobou. O rozhovor do letního čísla časopisu Řízení školy jsem požádal pomocného biskupa pražského Mons. Václava Malého a vedoucí Referátu církevního školství pražské arcidiecéze Moniku Vagenknechtovou.

Jak jsou podle vás, pane biskupe, vymezeny role církevních škol v současné společnosti, popř. jaké postavení má podle vás škola obecně v dnešní době?
Církevní školy získaly určitý respekt, je o ně zájem. Pokud je mi známo, žádná z církevních škol není na úbytě kvůli počtu žáků, získaly si svoje místo v síti škol.
Církevní školy vidím zároveň jako most mezi církví a společností, protože v naší společnosti je vůči církvím hodně zbytečných předsudků. Naše školy nejsou uzavřené, jsou naopak otevřené i studentkám a studentům nepocházejícím z křesťanských rodin, což je důležité, neboť se setkávají lidé věřící a nevěřící. Není to vychloubání, ale bez křesťanství nelze pochopit naši kulturu, určité postoje a vztahy jsou bez tohoto pozadí nemyslitelné. Proto vidím církevní školy jako důležité pro seznámení s křesťanstvím. Důraz není kladen pouze na sumu znalostí, důležitá je kultivace vztahů.Řízení školy online
Žijeme v době, kdy se pořád soutěží. Často opakuji, že pokud máme druhého člověka pouze jako soupeře, jde o chudý život. Ten druhý je především můj partner, protějšek v nejširším slova smyslu, proto jde v církevních školách o rozvíjení vztahů mezi lidmi. Zvláště dnes je to velmi potřebné, neboť rodiče z různých důvodů netráví mnoho času se svým potomstvem, proto škola v této oblasti hraje podpůrnou roli. Nemůže suplovat roli rodičů, ale na druhé straně je spousta času, který děti tráví ve škole, proto ten důraz na vzájemnost.
Důležité je, aby člověk uměl nejen přijímat poznatky, ale dával si je do souvislostí. Dnes chybí syntéza. Vznikají nové obory, jde se do veliké hloubky, vedoucí ovšem k izolaci cest i poznatků. Úlohou vzdělávání je právě syntetický pohled. Vzdělání není zboží, je špatné vyžadovat jeho okamžité využití.
Uvažujete o založení církevní vysoké školy?
Mluví se o ní, ale sám jsem opatrný. Zdá se mi, že pro založení církevní vysoké školy není dostatek kvalitních sil, aby tato škola skutečně obstála v konkurenci zbytečně mohutné sítě vysokých škol na území naší vlasti. Dosud naší školskou činností obsáhneme mládež od útlého věku do maturity. A ještě máme v arcidiecézi dvě VOŠ; mnoho jejich absolventů zůstává v oboru, protože spojují odborné znalosti se svými hodnotami.
Provokativním slovem je dnes autorita...
Na to, že existuje autorita, si člověk musí zvykat od útlého mládí. Dnes se zdůrazňuje pouze samostatnost, přitom i já jako starší chlap musím respektovat svoje nadřízené. Proto je v tomto ohledu nezastupitelná práce učitele. Učitel nezajišťuje pouhé předání znalostí, ale pomáhá žákům orientovat se v mnoha oblastech, má obrovskou odpovědnost. Mnohdy vidím základní nepochopení rolí, učitel a žák nejsou přece rovnocenní v procesu učení, jde o nepochopení souřadnosti a pravidel.
Církev vždy vedla lidi k uvědomění si hodnoty života, proto investovala též do vzdělávání. Nemůžeme čekat, budeme-li přijati s otevřenou náručí. Je důležité, aby byla nabídka. Ve školách působí školní kaplani. Nejsou to ideologové, nenabízejí jen svátosti, ale také osobní rozhovory, věnují svůj čas lidem majícím zájem si pohovořit. Zejména dnes je to blahodárné, řada žáků pochází z neúplných rodin i v našich školách.
Zaujala mne myšlenka mostu mezi církví a společností, o němž jste mluvil. Mnohokrát jsme v naší historii slyšeli, že česká společnost je mostem mezi Západem a Východem. Stojí podle vás naše společnost o takový most? Stojí MŠMT o to, abyste jím byli vy? Vytvářejí se dnes podle vás podmínky pro církevní školy, aby těmi mosty mohly být?
Je to asi různé. Je pravda, že zatím stát na církevní školy přispívá, ale že by nějakým způsobem zvlášť zdůrazňoval jejich roli, toho si nejsem vědom. Bohužel pokulhává otázka platů učitelů našich škol, ti vždy dostanou případné navýšení platu až v dalším roce, vytváří to neklid a napětí. Cítím jistou tendenci učinit z církevních škol školy soukromé. Byla by to škoda - čím větší pestrost v dobrém slova smyslu, tím lépe. Stejně jako jinde jsou ředitelé škol přetíženi papíry, zbývá jim málo energie na stmelování učitelského sboru a vůbec žádný na osobní kontakty vedení školy s vyučujícími.
Otázka, kterou nemohu nevyslovit - musejí být učitelé církevních škol věřící?
Církevní škola přirozeně má co do činění s církví a výukou křesťanství. Když o něm učitel ví málo nebo skoro nic, tak si myslím, že to není nejlepší. Nechci ale všechny zestejňovat, tohle vidím leckdy jako velký otazník. Trváme na tom, aby alespoň ředitel školy byl uvědomělý a aktivní katolík. Část učitelů v každé škole jsou křesťané.
Na počátku jste, pane biskupe, hovořil o tom, že jste školou pro všechny. Kdo podle vás bude akcentovat církevní školu? Přicházejí rodiče i budoucí žáci za kvalitou, či hodnotami?
Někdo za kvalitou, jistě. Inspekční zprávy hovoří o minimální šikaně či užívání drog, jde o prostředí, kde se toto prakticky nevyskytuje. Podle mé zkušenosti, omezené na oblast naší diecéze, hledají rodiče pro své děti církevní školy právě proto, že nalézají slušnost, vzájemnost a budování vztahů - solidaritu se slabými a úctu k druhému.
Vstup Moniky Vagenknechtové: Jde často o osobní vztah, ten studenty motivuje k výběru našeho typu školy. Velká část vyučujících nestojí pouze na piedestalu, ale stále chápe svoji práci jako možnost navazovat vztahy se svými studenty.
Přišel jsem s klíčovým slovem zřizovatel. Pro ředitele i školu jako takovou je zřizovatel velice důležitou postavou. Někdy vidím v terénu obavy zřizovatelů zejména tam, kde se očekává změna starosty po volbách. Pokud zřizovatel škole nepřeje, je to tragédie, o perfektní spolupráci jde naopak často tehdy, když je starostou bývalý pedagog. Kde vy, pane biskupe, jako zřizovatel zejména cítíte svoji roli vzhledem ke školám a k jejich ředitelům?
Především v osobním kontaktu. Nabízím ředitelům, že mohou kdykoli přijít a můžeme si povídat jako člověk s člověkem. Nevidím ředitele jako někoho, komu mohu něco nařídit, jen jako toho, kdo má plnit předpisy, ale jako člověka. Záleží na každém z nich. Jistě to neznamená, že bych přehlížel jejich povinnosti, ale beru je jako lidi, kteří mají svoje rodiny, svoje starosti. To je jedna záležitost.
Každý rok máme tzv. duchovní obnovu, kdy s nimi strávím den, pozveme zkušeného duchovního, který přijde s nějakým tématem. Po ředitelích požaduji nejen respekt k církvi, ale i aktivní život v ní. Nemohu to požadovat po všech vyučujících, o tom jsem již hovořil. Na řediteli ovšem záleží, koho si do týmu vybere, do toho nezasahuji. Ale ředitelé musejí být garancí návaznosti na církev, lidé, kteří se orientují. Během duchovní obnovy se mají možnost vyjádřit ke své službě, co je těší i trápí. Většinu ředitelů dobře znám, jsou to různé povahy. Někdy je kontakt přirozeně intenzivnější, ale nikdo nemůže říci, že o ně nemám zájem. Do školy chodím i s vedoucí Referátu církevního školství Monikou Vagenknechtovou, často i mezi čtyřma očima hovořím s ředitelem před návštěvou školy, jaké mají starosti, ale i radosti.
K roli zřizovatele se vyjádřila i paní Monika Vagenknechtová: Takzvaní státní (veřejní) zřizovatelé mají státní zakázku zajištění vzdělávací politiky. Cítíme ve společnosti silný individualismus - my máme motivaci hodnotovou, podporujeme solidaritu, trvalé hodnoty, podstatné věci, tradice. Nemáme motiv politický, naší motivací je předávat hodnoty a doprovázet žáky při utváření celé jejich osobnosti. Navíc naše školy vznikaly zespodu, potkala se potřeba lidí a náplň církve.
Ve škole se snažím setkávat i s vyučujícími, např. formou besed. Někdy to může být trochu křečovité, přirozeně mají své náhledy na vedení školy, někdy je to mnohem otevřenější. Chodím také na besedy se studenty, ty bývají docela živé.
Jaká témata zajímají dnešní studenty?
Hodně často je tématem homosexualita a partnerské vztahy. Nevyhýbám se ničemu, nechci dštít hromy a blesky na současnou situaci, mluvím otevřeně. Snažím se jim ukázat cestu, je dobré si o věcech pohovořit. Někdy se ptají na úlohu církve. Poslední dobou se už méně ptají na můj dosavadní život i na moji úlohu dříve - je to pro ně pochopitelně hluboká minulost, která se jim zastírá.
Je zajímavé, že dnešní studenty zajímají podstatné věci a umějí se na ně zeptat. Někdy mne v tomto směru příjemně překvapí i zaskočí, umějí přinutit člověka k zamyšlení. Krásné je cítit kombinaci schopnosti se ptát a zároveň zájmu o věc.
Doplnění Moniky Vagenknechtové: Na studentech je vidět, že mají k panu biskupovi důvěru, kladou otázky na tělo, dotazy nejsou plytké či hloupé. Také si uvědomuji utíkající čas - jedna dívka se s úctou ptala, zdali opravdu pan biskup stál po boku pana prezidenta Václava Havla, asi se jí to zdálo neskutečné...
Mluvíte o věce, kchteré by přece měla společnosti chtít od všech škol. Dá se těžko odhadnout, jak se budou školy i společnost vyvíjet. Přesto položím otázku - jaké by bylo vaše přání směrem k vašim školám do blízkého období, na které jsme schopni nějak dosáhnout, tedy v horizontu takových 10 let?
Především bych jim přál, aby studenti i absolventi nejen získali znalosti na svou další cestu, ale aby byli lidsky zdraví, zbavovali se předsudků a přinášeli povědomí o křesťanství. Křesťanství nejsou jen Vánoce a dojímání se nad koledami, mnozí spoluobčané už nic nevědí o Velikonocích... Zdůraznil bych ale ještě jeden moment, totiž potřebu naučit se komunikovat. Také používám moderní technologie, ale je přece životodárné, aby lidé komunikovali tváří v tvář, sdělovali své pocity, aby se člověk dozvídal o světě i tím, že s někým hovoří. Zní to jako pohádka, ale je to velice aktuální. Když člověk rozvíjí svůj jazyk, rozvíjí sám sebe. Čím lépe se člověk umí vyjádřit, tím lépe pro něho i ostatní.
Možná že některé školy budeme muset přehodnotit. Uvidíme, zdali nenastane úkol specializovat se na některý úsek života, tuto otázku zatím neotvíráme.
Milý pane biskupe, dovolte na závěr poděkovat za možnost povídat si s vámi, za možnost setkat se s moudrým a skvělým člověkem blízkých názorů.
Děkuji, pane doktore, za váš zájem, velice mne potěšil. Nemyslíme si, že jsme "nej". Máme generační problémy, naše školy zažívají problémy nástupnictví a výměny generací, personální otázky bývají leckdy složité, je těžko hledat potřebnou kontinuitu. Ale to vše k životu přece patří...
Zdroj: Pro časopis Řízení školy - Letní speciál vedl rozhovor PhDr. Václav Trojan, Ph.D., editor Letního speciálu a ředitel Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství, PedF UK.