Cíle profesního učení - úspěšný učitel se učí od svých žáků

Vydáno: 10 minut čtení

Paní učitelka Zdenka sledovala už potřetí kousek nahrávky své hodiny. Třeťákům napsala na tabuli jména postav, s nimiž se za chvíli setkají v textu, a děti měly za úkol ve trojicích vymyslet příběh: „O čem asi budeme číst, když v příběhu vystupuje otec Pazdera, syn Matyáš, soused Havlík, trpaslíci, robotíci a hloupežníci?“

Z hodiny si Zdenka odnesla dojem, že děti hezky pracují. Všechny skupinky zkoušely všelijak propojovat jména z tabule, vymýšlely různé varianty. Děti úkol zjevně zaujal. Při opakovaném sledování této pětiminutové části hodiny ale začaly ve Zdence vrtat pochybnosti. Všímala si toho, že všechny skupinky se omezily na experimenty s tím, kdo by mohl být čí syn, kdo vyrobil robotíky, kde se vzali trpaslíci, a většina „příběhů“ končila tak, že si postavy řekly: „My jsme ale hloupežníci.“ Zdenka si uvědomila, že děti netvoří příběhy, ale jen jakési nedějové vztahové sítě mezi postavami. A přitom už spolu tolikrát probrali, že příběh musí mít nějaký začátek, zápletku a nakonec řešení. Dávaly děti vůbec pozor? Nebo je tak těžké, aby to, čemu se naučily, použily, když jim to výslovně nepřipomene?
Zdenka si nepouštěla video sama. V kabinetě s ní seděla Romana, stejně zkušená učitelka z nedaleké školy, která se zabývá dlouhodobě rozvojem čtenářství a čtenářské gramotnosti. Z následující diskuse se Zdenkou vyplynul cíl profesního učení pro Zdenu: potřebuje se naučit, jak u dětí efektivně rozvíjet strategii „předvídání“. Dětem se předvídání nedařilo. Ale Zdenka jim se svými současnými dovednostmi nedokázala pomoct.
Tenhle krátký příběh se vůbec netýká čtenářské gramotnosti. Jde v něm o to, podle čeho a jak se učitelé rozhodují o svém vlastním profesním učení. Jakou mají podporu v tomto rozhodování tak, aby to, čemu se učí, mělo bezprostřední dopad na učení dětí.
Profesní učení učitele a schopnost vyhodnocovat učení dětí
Chceme-li zlepšit učení dětí, každého dítěte, potřebujeme stále zlepšovat práci učitele a také ředitele. Jádrem učitelovy profesní odbornosti je dovednost vyhodnocovat učení dětí. Ne proto, aby děti mohly dostat známky, body, procenta, a dokonce ani ne proto, aby mohly dostat zpětnou vazbu či slovní hodnocení. Ale proto, aby učitel dokázal posoudit, jaký dopad měla jeho konkrétní výuka na učení žáků. Když Zdenka vidí chabé výkony svých třeťáků při předvídání a vymýšlení příběhu, může si zoufat nad tím, jak jsou neschopní, jak se ničemu nenaučili, jak neumějí aplikovat probranou látku. Nebo se může ptát: „Co všechno jsem tentokrát udělala pro to, aby se děti mohly opravdu učit? Jakou příležitost pro učení dítěte představovalo mé zadání? Jak dobře jsem volila slova, která se měla stát dětem vodítky pro přemýšlení?“ Zdenka si v tomhle konkrétním případě s Romaninou pomocí odpověděla, že chce, aby děti uměly užívat vodítka pro předvídání textu, a že chce, aby tuhle dovednost propojily s tím, co vědí o příběhu. A že nemá moc jasno v tom, jak didakticky uchopit tyto cíle dětského učení.
Vzdělávací cíle pro žáky staví na profesních cílech pedagoga
Profesní učení učitele by mělo vycházet z toho, co přesně se potřebuje učitel naučit, aby byl lepším učitelem svým konkrétním žákům. Očividně je třeba, aby učitel bral v úvahu vzdělávací cíle, kterých chce s dětmi dosahovat. Bez práce s cíli učení dětí nemůže učitel posoudit, jak dobrá byla jeho výuka. Pokud neví, čemu se měli žáci (na)učit, těžko posoudí, jak moc se tomu opravdu naučili, a těžko pak zhodnotí dopad své vlastní výuky na učení dětí.
Vzdělávací cíle pro žáky jsou těsně spjaty s cíli profesního učení učitele. Učitel hledá cesty, jak co nejlépe připravit příležitosti pro děti, aby mohly stanovených cílů dosahovat účinněji. To si můžeme představit za prvé tak, že se učitel nesmíří s tím, že v hodině se dobře dařilo třeba osmi dětem, zatímco deset dětí sice nijak nezlobilo, ale do výuky a svého učení se nezapojilo. Jak se dostat k nezapojeným dětem? Co mohu udělat, abych je získala pro učení?
Nebo, za druhé, může učiteli jít o to, aby se děti nespokojily s tím, že už mají práci hotovu, ale pouze na povrchní úrovni. A bude hledat cesty, jak je přimět k pomalejší, ale hlubší práci. Co mohu udělat, aby děti vzaly úkol za svůj a skutečně měly potřebu s
e do něj ponořit a prozkoumat ho z více stran, klást si vlastní otázky a hledat na ně odpovědi?
Nebo, do třetice, začne učitel nabízet žákům podstatně náročnější cíle, než o jaké usilovali dosud. V takovém případě potřebuje dobře promyslet, jakou dopomoc bude mít v záloze pro ty děti, pro které bude práce až příliš velkou výzvou a mohly by podlehnout pocitu neúspěchu.

Efektivní učení učitelů základem evoluce vzdělávacího systému
Eric Hanushek se zabýval tím, jak souvisí vzdělávání učitelů se vzdělávací politikou regionu či státu. V roce 2005 dospěl k závěru, že další vzdělávání učitelů je zklamáním – pro učitele, pro ředitele i pro systémové lídry. Říká, že neexistuje jiná cesta, jak proměňovat výuku v duchu nových idejí vzdělávací politiky, než školit učitele. Školní výuka se přece děje přímo ve třídách pod učitelovým denním vedením. Současně ale konstatuje, že podle dostupných dat nevede školení učitelů k žádoucím proměnám. Stejnou zkušenost máme i z České republiky. Když uvážíme, že na stránce MŠMT je registrováno asi 90 000 vzdělávacích programů DVPP, když si vzpomeneme na všechny evropské projekty, které čerpají poměrně velké rozpočty a zaměstnávají učitele, a porovnáme to s dostupnými informacemi o výsledcích našich žáků za posledních 20 let, rozhodně to nevypadá, že by DVPP mělo zaznamenatelný dopad na zlepšování učení dětí.
Podobně jako potřebují učitelé soustavně přemýšlet o tom, zda je jejich výukový postup pro jejich žáky skutečně nosný, je úkolem lídrů brát v úvahu to, co víme o efektivním učení učitelů.
Východiskem pro volbu dalšího vzdělávání není nabídka dostupného školení například ve formě katalogů vzdělávacích organizací. Nezpochybňujeme kvalitu nabízených kurzů. Problém je spíše v tom, že i hodně praktická školení se jednoduše nemohou stejně dobře trefit do toho, co se děje v různých třídách různých účastníků. Ti se liší i v tom, jak snadné je pro ně aplikovat to, co si v semináři vyzkoušeli. Pokud jim lektoři představili nějaký obecný didaktický postup třeba na látce pro druhý stupeň, prvostupňoví mají pocit, že daný postup není pro ně. A naopak.
Kolegiální podpora jako základ vzdělávání pedagogického sboru
Kde začít, od čeho, když chceme, aby se profesní učení učitele řídilo vzdělávacími potřebami jeho žáků? Nejlépe od toho, co dělá Zdenka s Romanou. Učitel ať klidně vyučuje tak, jak je zvyklý. Jedinou věc potřebuje připustit, totiž začít zkoumat výkony svých žáků vzhledem k cílům učení. A ptát se: „Co se z této dětské práce dozvídám o tom, jak dobře se žák přiblížil cíli učení v dané hodině?“ Pokud vás teď napadá, že neznáte mnoho učitelů, kteří by vždy měli ujasněny cíle učení, nevadí. Protože jedním z cenných poznatků pro učitele může být to, že v cílech nemá dost jasno a potřebuje se zaměřit na práci s nimi.
Už jsme si v České republice zvykli na kolegiální spolupráci, mnozí učitelé vyzkoušeli formativní skupiny, komunity vzájemného učení nebo třeba párovou výuku zahrnující společnou reflexi. Diskuse nad dětskými pracemi nebo nad vybranými sekvencemi nahrávek z výuky, jejichž cílem je společně odhalovat kvalitu v dětských výkonech, představují východisko pro další profesní učení a současně už profesním učením jsou. Po analýze dětských výkonů by se skupinka měla zabývat tím, co ve výuce k výkonům přispělo. Přitom se obyčejně ukáže, že některé děti dokázaly nabídnutou příležitost k učení zužitkovat lépe než jiné. A učitel může pátrat po tom, čím to bylo a co by bylo pomohlo těm žákům, kterým se dařilo méně.

 

Kámen úrazu bývá v tom, že aby učitel zjistil, jakou podporu poskytnout, potřebuje si ujasnit vzdělávací potřeby dětí. Pokud se až dosud obešel bez dopomoci experta, zde ji s největší pravděpodobností bude potřebovat. A využije ji i v další fázi, v níž zvažuje, zda na zjištěné vzdělávací potřeby dětí stačí s tím, co už umí, nebo se potřebuje naučit něčemu novému. A stanoví si cíl vlastního profesního učení. Jako důkaz o učení v tomto případě neposlouží to, že se učitel naučil nový didaktický postup. Důkazem může být jen to, že se děti lépe učí.Řízení školy online

 

Jakmile se podaří, že učitel dokáže vysledovat pokrok u svých dětí, a zejména tam, kde ho dřív neviděl, máme jako pedagogičtí lídři vyhráno. Co učitele motivuje k tomu, aby pracoval na své výuce a snažil se dosáhnout na každého žáka? Právě odezva dětí – jednak to, že se děti více zapojují do svého učení, a jednak to, že jejich učební pokrok je viditelný. Čím většího pokroku žáci dosahují, tím víc to učitele motivuje, aby zkoušel náročnější cíle na jedné straně a neopomíjel slabší žáky na straně druhé.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy (květen 2019) Hana Košťálová.